Galerie: Vědomé rození - obrázky účastníků - týdenní seminář - srpen 2008

Barva látky, kterou jsem zvolila jako šaty, se mi k mamince přesně hodí. Barva je vznešená, královská - vyjadřuje její silnou energii. Velkou část prostoru obrázku ale zakrývají. Zakrývají i všechno ženské. Maminka byla z nábožensky založené rodiny a tělesnost i sexualita byla něco špatného. Byla hodně stydlivá. Měla ale vyjímečné porozumění rostlinám a předala mi, že se mohu hodně naučit z přírody.

Jak si ho pamatuji, tak vždycky večer pracoval a byl osvícený lampičkou, tak jsem ho i nakreslila. Nejduležitější pro něj byla tvůrčí práce. Byl laskavý a moudrý. Všechny těžké věci i problémy si ale nechával v sobě. V imaginaci si se mnou chtěl popovidat a já jsem si to nedovolila. Takže i když měl radost, že mě vidí a vítal se se mnou hned ve dveřích, tak jsem ho nakreslila smutného. Smutek z toho, že jsme si nepopovídali, teď mě to mrzí.

Maminka měla kontakt s tatínkem skrze mě. Když se spolu nebavili, posílali si přeze mě vzkazy. V imaginaci jsem si představila místo, kam jsme jezdili na prázdniny s tatínkem, takový zámecký park. Bydlívali jsme v tom zámku, u ktrého byl krásný park a vněm byl obrovský strom, který měl větve až na zem. A uvnitř byl veliký prostor. Jak měl větve až na zem, i ty silné, tak se po něm dalo úplně krásně vylézt bez nějaké velké námahy. S vnitřním dítětem jsem se setkala v prostoru toho stromu. Vystoupilo z prostoru zpoza listů. Bylo trochu ufňukaný a ušmudlaný, protože mělo rozbité koleno. Vykládalo mi, jak se to stalo a že mi ukáže, kde to bylo. Že to tam je strašidelný a už mě někam vedlo. Bylo rádo, že jsem přišla. Bylo asi pětileté a také vypadalo jako já. Chtěla bych kreslení ( i vnitřnímu dítěti) dát mnohem víc času, trochu mě mrzí, že jsem musela kreslit rychle.

Výtvarné uchopení základních emocí.

Výtah mě vyvezl do tohoto modrého světa. Byla to jezerně horní země. Dominovala tu hodně sytá modrá barva, taková jupiterská. Tento svět nebyl moc jasný nebo zářivý, ale spíše modrý, tichý a vodní. Byla tu spousta vodních bytostí, které jsem nakreslila. Měly radost, že mě vidí a to mě dojalo. Měla jsem silný pocit, že k nim patřím. Cítila jsem se tu jako doma - že patřím do té vody. Do našeho světa jsem sestupovala přes jeskyně pod jezerem. Bylo to tam docela temné. V karmickém zrcadle jsem hodně viděla oheň a boj. Pak jsem se dostala do další sféry pod jezerním světem, která byla hodně zelená - taková venušinská. Bylo tam hodně stromů a květů. Vůbec jsme tam nechodili po zemi, ale byli jsme v korunách stromů, spíš jsme se vznášeli. Přišel pro mě nový průvodce, spíše ženský anděl, který byl do zelena. Z korun stromů jsem viděla vesmír a hvězdy, Zemi jsem tam zatím ještě neviděla, ale odtud jsem na ní přišla. Mým úkolem tady na Zemi, je znovu najít lásku a naučit se jí projevit.

Hodně jasně jsem viděla Zemi. Viděla jsem jak si tak pluje a otáčí se a hodně mě přitahovala, jak tak krásně modře zářila. Byla mi sympatická a líbila se mi úplně celá. Ležela jsem na nějakých těch stromech a bylo to v noci. Vedle mě ležela ještě jedna bytost, koukali jsme spolu. Leželi jsme na břiše a opírali jsme si obličej o lokty a pozorovali jsme Zemi. Ještě tam byli další bytosti, ale ty jsem už moc neřešila. Pak mě celou zahalila purpurová barva, kterou mám spojenou s maminkou a také se tam mísila hodně tmavá modrá. Pak už jsem byla v mamince, byla jsem celá žlutá, zavrtěla jsem se a tím jsem se zahnízdila. Byla jsem taková žlutá kulička a cítila jsem se dobře.

Jak tak na to koukám, tak děloha vypadá trochu jako zeměkoule, která mě přitahovala před vtělením. Vidím i kontinenty. Jinak na obrázku jsem hodně hluboko v mamince, sybolicky, když to tak vidim, vlastně i v Matce Zemi. Nejsilnější pocit, jsem měla pocit pupeční šňůry a cítila jsem velkou sílu v pupíku. Ale spíš jsem já chtěla dávat mamince a moc se mi nechtělo přijímat to, co ona dává mě. Jinak jsem se také chvílema cítila sama. Sama se sebou a to nebylo moc veselé. Jsem tam taková schovaná a všude je ticho. Voda v děloze byla hořkokyselá, nebyla nepříjemná a byla teploučká a byla u mě i vevnitř, protože jsem měla otevřený nos i pusu, takže byla úplně všude. Jemně jsem se protahovala a hodně jsem spala. V jednu chvíli jsem otevřela oči a oni už asi fungovaly a viděla jsem v šeru takové zelené světlo. To se mi líbilo a nakreslila jsem ho i do obrázku.

Tady už jsem veliká a kolem mě je světlo. Miminko je už mnohem víc v těle a je hodně vitální a životaschopný. Cucá si ruku.

Měla jsem velkou radost, když jsem vylezla ven. Před tím, než to začalo, tak jsem se v děloze trošku přidusila. Měla jsem pocit, že se mi hodně špatně dýchá a že je tam málo místa a že ta hlava se mi už tlačí ven. Zbytek proběhl hodně rychle a hladce a to se mi moc líbilo. Velice radostně jsem vylezla ven. Pocit, že jsem takový sluníčko, které svítí a chtěla jsem k mamince. Zelená kolem mě na obrázku, je potřeba lásky, kterou jsem chtěla být obalena, ale ono mě to neobalilo. Tak jsem si myslela, že musím víc bojovat a porod jsem zopakovala, ale to nepomohlo. Akorát mě to naštvalo a začala jsem mít horkou hlavu (pocity horké hlavy v životě i mívám). Zkazilo se mi to, že jsem nedostala tu očekávanou lásku.

Purpurové královně a modrému králi se narodila zlatá princezna. Rodiče na ní velmi dlouho čekali. Čekali tak dlouho, že přestali rozumět jeden druhému a když princezna přišla, byli si už skoro cizí. Už se nedokázali vidět očima srdce. Královna svého muže velmi milovala, nemohla unést, že jí král opuští a rozhodla se odejít do země bez návratu. Malá princezna jí ale tak dlouho volala úpěnlivě zpátky, že jí andělé přinesli zpět, do tohoto světa. Královna už nikdy nezapomněla na svého muže a jeho zradu a její srdce bylo tak zraněné, že se uzavřelo a nemohlo dávat lásku malé princezně. Lásku, ze které by rostla a sílila. Princezna vyrostla v mladou ženu, ale nikdy nepoznala, co je to skutečná láska. Neměla z čeho brát sílu k životu a velice onemocněla. Skoro zemřela, ale uvnitř svého srdce měla ukrytou studnu živé vody. Živá voda jí v poslední chvíli život vrátila zpátky. Princezna začala hledat cestu k této zázračné studni, aby mohla vzkřísit rodiče a všechny lidi, kteří budou chtít přijmout život...

Vnímám jí hodně modře. Je pro mě pevným bodem. Nikdy jsem ve svém životě nezažil okamžik, kdy bych si myslel, že jí na mě nezáleží. Je pro mě v životě tím hezkým obláčkem, hezkou oblohou. Růžová vyjadřuje její bezpodmínečnou náklonost. Mám po ní pozitivní vztah k domovu a dětem. Pzn. Jsou zde patrné aspekty panny Marie.

Otec je silná osobnost. Je to schopný, chytrý, moudrý člověk. Hodně toho umí. Vnímám ho výrazně oranžově, uvnítř jsou hřebíky, vztah k němu mám komplikovaný, je výrazná autorita. Také má přílišnou náročnost na ostotatní. Další dvě barvy také vyjadřují komplikovanost toho vztahu - jeho vůči mě nebo můj vůči němu. Zlepšuje se to, ale je to narušované. Modrá mřížka představuje jeho výrazný důraz na logiku. Zelená naopak vyjadřuje jeho snahu pomáhat lidem a léčit jejich duše. Tyto schopnosti má, jen musí najít formu, jak to předat a aby lidé jeho pomoc přijali. Klade také velký důraz na tvořivost, kreativitu a žítí v lásce.

Jako dítě jsem měl přání stmelené rodiny. Aby jsme byli co nejblíže u sebe. Vždycky jsem měl velkou potřebu, aby se rodiče měli rádi a aby se nehádali. V meditaci mi naskočilo prosředí skal poblíž Mšena, skály se jmenují Obr a Žába. Tam jsme často jezdily na prázdniny s bráchou. Babička tam měla pronajatý byt. U těch skal to spočívalo v tom, že vždycky jsme s bráchou přišli k tomu Obrovi, ťukali jsme tam a když jsme ho obešli, tak ten obr měl v tlamě nějakou sladkost. Hodně dlouho jsme věřili, že to je reálné. Měl jsem to tam vždycky rád. Babička byla tolerantní a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli a ještě jsem vždycky na tom místě dostal ten magický dárek. V imaginaci přiběhlo dítě, mezi těmi skálami. Chvílema byo radostné a chvílema pofňukávalo a pobrekávalo. tak jsem se ho ptal, co by chtělo a ono, že chce jít domů, že tam pořád bloudíme. Tak jsem se zeptal, kam chce jít domů? A ono, že za Bohem. Tak jsem mu slíbil, že tam půjdem, ale že to není úplně jednoduché a že to bude dlouhá cesta. Smutně na mě koukalo z toho jak tu pořád bloudíme a nemůžeme najít cestu domů. Ale nakonec šlo se mnou, natahovalo po mě ruce. Bylo šťastný a dokonce věřilo, že opravdu někam půjdem. Nechtělo tam zůstat, přinesl jsem si ho s sebou. Nemůžu ho zklamat. (Pozn. převzetí zodpovědnosti za svou životní cestu). Na obrázku jsem dítě znázornil jako klubíčko. Na jednu stranu to je rozromilé, na druhou to je jako klubíčko neštěsí. Natahuje ruce k Bohu, ke žluté obloze. Kreslil jsem to úmyslně dětsky. Přišlo mi jako dítě, nejenom z tohoto života, ale jako dítě (dušička) které mě provází už spousty životů a už ho to tu nebaví, jak tu pořád bloudíme.

Výtvarné uchopení základních emocí.

Už dlouho toužím poznat, s čím jsem do tohoto života šel a opakovaně se mi to nedaří. Většinou z nějakých vnitřních příčin. Nemohl jsem se vůbec soustředit, všechno mě rušilo a jenom rostlo moje naštvání, že mi to nejde. Musel jsem odejít a jít se projít. Provázeli mě hodně pocity nespravedlnosti, že to nejde, že nemám vůbec šanci poznat, s čím jsem sem přišel. Byli to známé pocity nespravedlnosti, že něco nejde a že to nedokážu. Vraceli se mi pocitově obdobné životní situace.

Na začátku jsem se ještě snažil zeptat, s čím jdu na ten svět a bylo mi řečeno: Využít svůj potenciál láskyplným způsobem. Jinak jsem se díval také na Zemi a líbila se mi. Říkal jsem si, že je hezká. Pak se začal objevovat pocit víru, jako ve sci-fi filmu, kde člověk rychle projíždí a všechno se rychle míhá a vidí nejaké grafické vzory. To bylo dobrý. Pak se to trochu zaseklo a nedopřál jsem si v té rychlosti to autentické spadnutí a zahnízdění. Ten konec už nebyl zdaleka tak dobrý. Přibrzdil jsem to. Z počátku se mi sem chtělo, rychle všechno napravit, ale pak jsem si v průběhu uvědomil, že to bude těžší, než jsem si myslel a to mě začlo trochu štvát.

Z této fáze se cítím velice dobře. Měl jsem pocit, že plavu ve vodě plné různobarevných bublinek a to jsem se také pokusil vyjádřit. Cítil jsem se tam dobře, chvíli jsem měl pocit, že tam je více slano a to bylo dobré. Také pocit, že přijít na svět trvá dlouho a jak jsem nejdřív na ten svět rychle chtěl, ještě než jsem se vtělil, tak jsem pak časem zapomněl, že je mým původním cílem vyjít ven na svět a docela jsem si v tom břiše začal libovat. Vnímal jsem tam pocity klidu, bezpečí a jednoty...

Nevim přesně, co k tomu říct. Zkusil jsem vyjádřit svůj pocit, který jsem prožíval. Ten znak vyjadřuje pocit jednoty a modrá a fialová barva je pro mě velmi pozitivně uklidňující...

V děloze se mi to líbilo. Když začaly stahy, tak to se mi už moc nelíbilo, protože jsem tam chtěl zůstat. Když mě to tlačilo směrem ven, tak jsem se snažil tlačit nazpátek. Měl jsem myšlenky, že nikam nepůjdu a že mě nikdo tlačit ven nebude, že to je mé království, ze kterého mě nikdo vyhazovat nebude. Stahy ale sílily a já cítil odpor - ve smyslu - já nejdu, pak strach, zaseknutí se, atd... Kontrakce ale zesilovaly a bylo to čím dál tím nepříjemnější a nesnetitelnější. Postupně začaly myšlenky, že bych to mohl risknout, se tomu poddat, ale vůbec jsem nevěděl, jaký to bude mít výsledek. Nakonec jsem povolil. A jakmile jsem povolil, tak, ne hned, ale po chvilce jsem začal mít pocit, že je něco špatně, že musim rychle makt někam dopředu. Vůbec jsem netušil, kam jdu a kdy to přestane. Byla to naprosto neznámá situace. Najednou naprosto neznámá pozice, ve které mě zachvátila panika, která mě nutila se tlačit dopředu. Bylo to pro mě zmatené a chaotické, takové bludiště. Celkově jsem měl pocit, jako když se snažím podeplout útes, potopím se, začnu plavat dopředu, vím že se nemohu už vrátit zpátky, ale také nevím, kdy ten útes skončí a kdy se dostanu ven. V životě podobný pocit zažívám v neznámých nebo krizových situacích. V určité fázi jsem také začal lapat po dechu a těžko se mi nadechovalo ale nakonec jsem vyšel ven, což byla určitá úleva - jako, že jsem zachráněný a že ta má cesta neskončila žádným neštěstím. Ale zároveň jsem se hned začal cítit hrozně sám a musel jsem se přitáhnout "k mámě". Potřeboval jsem se hodně přitulit, protože jsem se cítil hrozně sám a opuštěný. Tyto pocity v životě znám docela dost. Asi to tak bylo v té porodnici, že mě odnesli, byl jsem sám a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Bylo to pro mě nekonečné čekání. Psychicky jsem matku sice vnímal, že na mě myslí, ale nestačilo mi to. Poprosil jsem ostatní o kontakt ze všech stran a to mě uklidnilo, udělalo mi to hodně dobře...

Bylo nebylo jednou jedno království a v něm vládl král. Byl to král hodný a moudrý. A byl by to dobrý král, kdyby se nerozhodl, že nebude nic říkat. Nikdo okolo nechápal proč nemluví a on nikdy nikomu neřekl, proč nic neříká. Možná proto se spekulovalo o tom, že měl příliš autoritativního otce a možná také, že byl už vládcem v minulém životě a udělal řadu chyb a řada lidí kvůli němu trpěla a on se nyní bál, že své chyby zopakuje. Možná těch důvodů bylo mnohem víc, každopádně jisté je, že nemluvil. A tak se stalo, že postupně všichni poddaní odešli a skoro všechnu zem mu zabrali jeho komunikativní sousedé. Tak žil král sám ve svém opevněném paláci a byl čím dál tím smutnější. Jednoho dne, když se tak díval dolů ze svého hradu, spatřil tam běhat lesní vílu a protože byl už moc smutný, rozhodl se, že jí pozve dál. Víla vešla dál a překvapivě se jí tam líbilo. Král byl nejprve velice rád, že má společnost, postupně však zjistil, že mu víla dělá v zahradě pomněrně nepořádek a vůbec, dělá řadu věcí, které se mu vůbec nelíbí. A i když měl vílu rád, čím dál tím více se na ní zlobil. Nakonec to došlo tak daleko, že už to král nevydržel a na vílu se rozkříkl! " Proč mi tu pořád děláš takový nepořádek?" Víla se nejprve zarazila a lekla se, ale pak se zaradovala, že král mluví, protože si myslela, že je král němý. A protože viděla, že král mluví, když ho něčím zlobí, tak ho zlobila stále více a více, až král začal celkem obstojně komunikovat. Jednou pak kolem hradu šli pocestní a slyšeli hlasy a tak vešli dovnitř a král je kupodivu pozval dál a pohostil. A tak se brzy rozkřiklo, že ten opevněný hrad je celkem příjemné místo a stále více lidí je začalo navštěvovat. Doba se však ve světě změnila, monarchie se rozpadly a vznikaly demokracie a tak se i král rozhodl, že už nebude králem a začal si svůj hrad přebudovávat. A co postavil? To až příště....

Mamka si velice dobře rozuměla s hmotným světem a uměla s ním zacházet, proto jsem měla potřebu do obrázku vnášet různé matriály. Byla praktická, velice pracovitá, důkladná, zodpovědná, ale emocionálně vůči nám spíš zavřená. Nejdůležitější byl pro ní řád, ale pod povrchem byly i skryté city a vášně. Něco v ní doutnalo, co nechtěla pustit na povrch. Uvědomila jsem si, že tajemství rodiče, nemáme šanci úplně stoprocentně pochopit.

Otc byl v naší rodině daleko méně významný, než matka. Měl v sobě takou určitou naivitu - přímočarost a ta je mi sympatická. Tu jsem po něm možná i zdědila a docela si jí hýčkám. Uměl dobře s malými dětmi. Jinak mu byl náš ženský svět, když jsme se sestrou dospívaly, cizí. Byl technik a punčičkář. Také jsem se díky tomu teď dost snažila a s obrázkem si dala opravdu záležet, i s detaily. Jinak jsem k němu měla velice blizko a jsem ráda, že mám díky tomu pozitivní vztah k mužskému principu. Měla jsem k němu blíž, než k matce. Je člověk který vždycky věděl co chce a šel si za tím. Byl sice pruďas, ale když o něco šlo, tak uměl zachovat klid a věci řešit. Symbolizuje a splývá mi i s představou boha.

Obrázek jsem dělala s velkou chutí a nadšením. Věděla jsem, že musí být vitální. Mé vnitřní dítě je velice vitální a radostné. Mám ho ráda. V řízené meditaci mělo podobu pětileté holčičky, asi jak jsem bývala já. Takovová vyhublá, opálená, špinavá, lehce otrhaná, protože jsem věčně někde běhala s klukama. Předškolní věk. Nechodila jsem do školky, měla jsem absolutní volnost. Celý den jsem běhala někde venku. Škola už pak byla disciplína. Asi poslední období, kdy jsem se cítila absolutně svobodně, nespoutaně a sama sebou. Původně jsem chtěla sytější barvy, kreré se budou v kruzích překrývat, ale stejně to nakonec šlo zase do jemnějších odstínů. Slunce má pro mě velký význam, je to pro mě silná energie a mám ráda tyto barvy, žlutou a oranžovou - to je opravdu moje kombinace. Mám ráda pohyb, hodně ráda vířím a ráda tančím (víry na obrázku). Pak mám také ráda, mít nějaký koutek, kde je klid.

Výtvarné uchopení základních emocí.

Vnímala jsem to hodně pocitově. Nejsilnější byl pro mě pocit jednoty, který jsem tam vnímala. Dojal mě ten krásný pocit až k pláči. Když jsem mluvila s průvodcem, tak to co jsem si přála, bylo, abych tu jednotu a propojení se vším a se všemi našla i tady na Zemi. Na obrázku jsem zachytila ty mé pocity. Velice pro mě byly důležité barvy, které jsem použila. Ze žhavého jádra se šíří energie, ve které jsou nějaké duše a andělé a ta energie vysřeluje směrem pryč od středu. U středu je energie nejsilnější a směrem k okrajům je jemnější. Já se nacházím někde blíže k okraji v zelenožluté oblasti, u středu bych asi v té silné energii nevydržela. Za okrajem obrázku už by mohl být pozemský život.

Nad Zeměkoulí se mi líbilo, byl to velký klid. Všechno bylo zahaleno v zeleném. Moc se mi sem ale nechtělo. Byl tam pro mě důležitý ochránce, kterého jsem i nakreslila. Ptala jsem se ho, proč sem mám jít? Bolelo mě u toho srdce. A on mi odpověděl, abych si své srdce uzdravila! Byl mi v tu chvíli oporou, že to nebude tak zlé. Pak se to z toho jasného prostoru začalo mlžit a začala jsem vnímat, jak jedu trychtýřem dolů. Bylo mi u toho zle a točila se mi hlava a zvedal se mi žaludek. Připomínalo mi to kolotoč z dětství. Byla jsem z toho naštvaná. Žbluňknutí do tůňky byl další nepříjemný moment. Po jedněch útrapách přišly další. Přistála jsem v tom černém, jak jsem znázornila na obrázku, tam jsem byla už hodně naštvaná. Pak jsem se zakořenila a už to bylo dobrý. Udělala jsem si tam svůj důlek. Přitáhla mě spíše energie otce, matku jsem tam vůbec nevnímala, úplně jsem na ní v tu chvíli zapomněla.

V první fázi, jsem měla pocit bezpečí. Chvílema jsem měla i závratě. Pak jsem si najednou uvědomila, že mám blány na rukou i na nohou. Dále jsem si uvědomovala celé tělo a že roste, což se ještě zesílilo v dálší fázi. Byla jsem hodně ponořená a soustředěná do sebe, ale zároveň jsem cítila spojení s matkou - symbiózu. Na obrázku jsem znázorněná jako embrio v děloze. Kolem mám ochranné bariéry. Vedou ode mě tři pupeční šňůry. Fialová je duchovní, vede přes hlavu a zprostředkovává propojení s duchovním světem. Druhá jde od srdce k srdci, to jak jsem cítila tu symbiózu a propojení s matkou a ta třetí je skutečná pupeční šňůra.

V této části jsem hodně pociťovala růst, byla jsem jím plná. Pociťovala jsem ho jako můj úkol a velice jsem si to užívala, dokonce s hrdostí. V jednu chvíli jsem měla potíže s dechem a hodně mi bušilo srdce. Ale uvědomila jsem si, že to je máma, jako bych na chvíli byla jí. Přišlo mi, že je hodně soustředěná na sebe a na ty svoje různé těhotenské obtíže a mě až tak nevnímá. Také jsem hodně vnímala v osmém měsíci příval životní energie, která je znázorněná zelenou čárou. Cítila jsem hodně vitality a proto jsem měla potřebu obrázek udělat sytýma barvama, aby tam ta síla a vitalita byla vidět. Ta energie úplně ze mě vyzařovala, měla jsem jí opravdu hodně. Také jsem tam vnímala opět spojení s andělem strážným přes tu korunku, která symbolizuje korunní čakru. Dole je oceán, ze kterého to dítě vyrůstá. K obrázku cítím hodně osobní vztah, jak kdyby to byla moje fotka z dětství.

Víc nás tu prožívalo pocity osamocení po porodu, tak mě napadlo, že možná nejde jen o tu fyzickou blízkost matky, ale jestli je s tím dítětem, aniž je fyzicky u něho, vnitřně spjatá, jestli na něj myslí, jestli je s ním. Za sebe jsem určitě cítila od matky odtažitost a chlad. Pro mě byl porod výbuch vitality, ale i vzteku. Bylo to velice očistné, dostala jsem to teď ze sebe, což jsem tenkrát nemohla. Těšila jsem se ven. Uvnitř se mi líbilo a těšila jsem se, že bude něco nového. Takto to mám i v životě, vždycky se těším na nové věci. Takže jsem byla zvědavá a příjemně vzrušená, co bude. Byla jsem vlastně spíš v pasivním očekávání, ale líbilo se mi to, nebyl to žádný projev odporu. I v životě se mi líbí být v pasivním očekávání. Když jsem se narodila, tak jsem ale pocítila velké zklamání, protože jsem tam nenašla nikoho, kdo by o mě doopravdy stál. Cítila jsem to jako hroznou nespravedlnost a podvod, proto byl pro mě tak důležitý ten projevený výbuch vzteku (červený střed na obrázku), který se pak ve mě transformoval v ohromnou sílu a vitalitu (vyrůstající zelená z čevenooranžového středu). Kolem zelené je modrá výplň, která znázorňuje ten pocit náhlé osamělosti. A za tím vším je ta spalující touha po kontaktu a tu mám v sobě celý život. Neumím si ale o ten kontakt říct. Mám totiž potřebu velmi hlubokého kontaktu, ale ten na vyžádání nemůže přijít, takže je velice těžké takový kontakt najít, ale nacházím ho (znázorňuje ho zlatá a zelená). S tím zklamáním jsem se musela postupně srovnat a dostavil se postupně pocit, že to prostě musím nějak zvládnout sama a to je u mě velice častý pocit. Zase sama, co nadělám, nějak to zvládnu... A také, že není čas se pitvat v pocitech ale začít jednat... Pak jsem začala mít potřebu doteku, ale nedokázala jsem si o něj říct. Můj vnitřní postoj je, že kdybych si o něj řekla, tak už by to nebyl dotek skutečný, opravdický, byl by na vyžádání a to pro mě nemá cenu... ale nakonec jsem si přece jen řekla a byla jsem moc ráda, že jsem to dokázala. Nebylo to vůbec jednoduché a stalo se to pro mě velkou posilou, že jsem to udělala. Pak jsem se najednou už mohla otevřít, být v tom vztahu a dát důvěru. Hodně se mi to propojilo, je to takové mé životní téma, které tu vykristalizovalo. Je hodně skryté pod všedním životem a tím, co se na povrchu děje - pod tím je to úplně jinak. Dává mi to smysl. Pozn. Zde je patrná absence bezpodmínečného přijetí ze strany matky, které je základem rodičovské lásky a zdravého vývoje pro každé dítě. Pokud je tato základní potřeba narušena a nenaplněna, vývoj dítěte je narušen. Aby dítě tyto neuspokojené základní potřeby přežilo, začne jeho tělo vytvářet ochrané bariéry, které se v pozdějším prožívání mění v bloky. Životní energie nemůže těmito místy volně proudit a omezuje, často aniž o tom víme , neše prožívání a cítění (V dětství, ani dospívání nevíme, že můžeme cítit jinak. Až později vnímáme, že nám něco chybí, nebo že něco není v pořádku). Znovuprožitím (někdy i opakovaným) a uvědomněním si skutečných souvislostí, tyto bloky uvolňujeme a zprůchodňujeme tak uzavřená místa našeho prožívání.

Žila byla jedna princezna. Nejdřive se narodila, vyloupla se na svět a čekala, že se jí dostane všech poct hodných nejstarší dcery vládce říše. Ale žádné oslavy se nekonaly, došlo totiž k nemilému nedorozumění. Místo do paláce jí osud zavál do nuzné chýše, těžce pracujících drobných zemědělců. To pro ní byla rána. Nikdo v ní neviděl princeznu, ba nikdo jí ani nijak zvlášť neviděl. Její místo v domácí hierarchii bylo někde mezi kozou a kocourem, protože koza je užitečná a dává mléko. Samozřejmě to naší princeznu řádně štvalo, chodila jako kakabus a dávala najevo, že ona má obě ruce levé, aby se nemusela věnovat podřadným činostem. Když jí poslali pást kozu, vyrobila si z větve stromu loutnu a předstírala, že na ní hraje. Dvůr s hnojištěm byl pro ní královský dvůr a mezi slepicemi tančila dvorské tance. Nejraději si četla příběhy o chrabrých rytířích a spanilých urozených paních. Když dospěla a provdala se za Jircháře Jíru, nic se na jejím potupném postavení nezlepšilo. Ba bylo ještě hůř. Pro Jíru nebyla víc než služka a kuchařka a když nebyl spokojen s večeří, bral na ní hůl. Naštěstí se za čas utopil v kádi s louhem. Princezna vychovala jejich děti, v nichž žilách po ní kolovala modrá krev, takže to byly společníci hodní jejího majestátu. A jelikož jí bylo čím dál zřejmější, že tu hroznou záměnu, vzniklou u jejího zrození nikdo nenapraví, rozhodla se vzít osud do vlastních rukou. Vytvořila si svou vlastní říši a stala se v ní královnou. Vládla v ní moudře a spravedlivě a s důstojností rozené vladařky. A protože se v její říši jaksi nedostávalo lidí, byla sama sobě rádkyní, komornou, poddanou, pošmistrovou, kuchtíkem i dvorním věštcem. Co na tom, že nikdo z jejího okolí netušil s kým má tu čest, stačilo jí, že to ví ona sama. A hádanka na závěr: Jaké bylo jméno její říše? ..... Jednota

Obrázek je mi sypatický a veselý, potěšilo mě, že jsem měla co nakreslit, narozdíl od minule. Modrý korál jsem já, připadala jsem si trochu v té ploše ztracená, tak jsem plochu rozčlenila. Od minulé imaginace matky si mě teď maminka vzala k sobě, neodháněla mě a řekla mi, že mě má ráda.

Uvědomila jsem si, že o svém otci toho moc nevím, že ho vlastně neznám. Neznám jeho minulost, nevím jak se cítí, co prožívá. Vůbec se neprojevuje, skoro nemluví.

Místo z dětství - chalupa, kam jsme jezdily s babičkou. Mé vnitřní dítě mělo výraznou hlavičku a buclaté tvářičky - obličej mě zaujal, ale zbytek tělíčka byl mlhavý. Vůbec nemluvilo, jen se usmívalo, culilo. Vzalo mě za ruku a šli jsme na procházku. Byl to chlapeček, při loučení si řekl, že chce ke mě, tak jsem si ho přinesla sebou. Dítě i já jsme byly spokojení.

Výtvarné uchopení základních emocí.

Ze začátku vše zahaloval bílý dým. Průvodce jsem neviděla, ale cítila jsem, že mě vede za ruku. Celé místo jsme projeli po červené dráze, celkem rychle. Celou dobu jsem měla strach a bála jsem se uvolnit. V zrcadle svojí minulosti jsem se viděla dobře a chvilku se mi zdálo, že vidim plameny. Otazník je to, co všechno ještě o své minulosti nevím.

Na vtělení jsem byla připravená, sice jsem přesně nevěděla, co je mým cílem, ale v tuto chvíli mi to nevadilo. Řekla jsem si, že uvidim. Pak se předemnou objevil trychtýř, který mě vcucl. Hned nato jsem žbluňkla do jezírka, které se po chvíli ukázalo být mořem. Viděla jsem delfína a přišlo mi, že mě zdraví. Chvíli jsem plavala a pak jsem se chytla u stěny a zakotvila. Hodně rychle jsem vyrostla a stala se rostlinou. Pzn. Opravdu se lidé v prvních dnech a týdnech často lidé vnímají jako korál nebo rostlina, krerá se zachtí a zakoření do stěny dělohy. Mořské motivy jsou také velice časté. Nejsou však podmínkou.

V první fázy jsem se vnímala jako kytka - korál ve vodě, pak jsem se ocitla uvnitř mamky. Za mnou se objevilo velké srdce. Slyšela jsem své jméno - Gábinka, to bylo příjemné. Výživa pupeční šňůrou byla jako hustá bílá kaše. Plodová voda byla také bílá a ve čtvrtém měsíci se změnila na pěkně sytě zelenou - spojil se mi s tím pocit lásky. Úplně jsem se v té barvě ztratila.

Hodně jsem vnímala růžovou barvu, tak jsem to nakreslila.

Určitě se mi nechtělo se mi ven. Cítila jsem se jako skála a klidně bych se v tom břiše nechala i umačkat, abych nemusela ven. Když jste mě dostali ven, tak jsem byla naštvaná. Vůbec jsem nevěděla, co tady budu dělat. Uvědomila jsem si, že zpátky už nemůžu. Vymýšlela jsem, jak to vyřešim, ale pak mi docvaklo, že s tím už asi nic neudělám a že tu budu muset být a nějak to přežít.

Matka - červená Deméter.

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Gábinka. Na svět se jí vůbec nechtělo, protože u maminky v bříšku jí bylo krásně. Pak si ale řekla, že to tedy zkusí... Když byla mlinká, byla veselá, hravá a plná optimismu. Často se smála. Jak rostla, poznávala, že svět je smutné místo. Někdy jí to řekli jiní lidé, někdy se jí stalo něco ošklivého a jak šel čas, smála se méně a méně, až se skoro přestala smát. Když jí bylo nejsmutněji, tak si řekla, že takle to dál nejde, že se musí něco stát. Zázrak? Dávno už přestala věřit na zázraky. Co ale s tím? Něco jí říkalo, nevzdávej to! To se lehko řekne, říkala si Gábinka. Dál jí to ale pošťuchovalo, až se dokonce se začaly dít divné náhody. Začala potkávat nové lidi, četla knížky, získávala nové zkušenosti a krůček po krůčku začala objevovat zajímavé věci a její přesvědčení, že zázraky nexistují, začínalo slábnout. A pak se to stalo, prvního srpnového týdne roku 2008 se stal jeden z několika malinkých zázraků - Gábinka začala jít novou cestou. Ze začátku to bylo těžké, zažila několik pádů, ale vždycky se zvedla a šla dál. Začala se znovu smát a volně dýchat. Život se stával lehčí a lehčí. Zázraků přibívalo a tak postupem času našla i to, v co nikdy nedoufala. Důvěru, lásku, životní cíl a klid a mír... A jaká ponaučení plynou z této pohádky? No přece, že naděje umírá poslední a bez práce nejsou koláče. To se pak člověk může naučit i létat. Obrázek - hnědá barva je hnusná minulost, červená barva vztek a vzdor, duhové barvy jsou moje budoucnost - tak jak jí teď vidím.

Vnímám matku jako hodně křehkou a citlivou, uzavřenou a umělecky nadanou. Stromek, větvička se ohýbá pod tíhou vlivu její matky - babičky. Dusí jí to a snaží se předtím utéct do nějakého svého snění. Živočišnost, vřelý kontakt nebo radost, tu úplně chybí. Pouze jsem naznačil po okrajích. Veselost tu také není. Ve květech stromečku jsou skryté šedé slzy - je to smutek, který z toho všeho pramení. Je i v pozadí.

Táta je malej, černej a vzadu. Přišlo mi, že si moc nevěřil a že se za mámou schovával. Udělal jsem ho jako psa, snažil jsem se aby byl veselej a hravej, proto jsem mu udělal i míček. To modré je mámina sukně, přišlo mi, že za ní hodně běhal, v tom smyslu, že se sebou nechal i manipulovat. Máma byla morální autorita a asi díky tomu tu svojí radostnost potlačoval, styděl se za ní. Když si s námi hrál, tak to vždycky nakonec negativně komentoval. Měl často i celkově negativistický průpovídky nebo komentáře. Přišlo mi vždycky, že se zbytečně za něco stydí, nebo že něco potlačuje, že si nevěří. Působil hodně mladě, až nejistě. V imaginaci jsem mu při rozhovoru řekl, že ho mám rád, protože o tom se u nás nikdy moc nemluvilo. Také jsem ho v rozhovoru podpořil, snažil jsem se mu dodat sebevědomí, což si myslím, že mu také hodně chybělo.

V imaginaci jsem viděl dítě dvou a půl až tříletý. Venku někde v trávě. Když jsem se s ním snažil navázat kontakt, tak jsem tam cítil takovou trochu uzavřenost, že se bojí. Hrneček představuje mámu (hrneček je máminej vkus - jako smysl pro hezký domov). Otec tam úplně chyběl. Hodně mi ukazovala různé kytky. Pocit, že mě drží v ústraní oproti vnějšímu světu. Zvykl jsem si na to a začal se tak cítit bezpečně. vybavuji si z dětsvím jas, ten je znázorněný sluncem, ale i stín, ten je uvnitř. Ten mám spojený s domovem. Nic moc se mi z domova nevybavuje, z toho bytu, kde jsme bydleli. Dítě se po mámě natahuje, hledá oporu, ale zároveň pocit, že ho nepřijímá, že je zabraná něčím jiným, připadá mu nedosažitelná - znázorněné sluncem, které je daleko. Cítím u toho dítěte pocit nenaplněnosti. V imaginaci bylo dítě vůči mě nedůvěřivé, byl tam ten stín. Žádné nadšené přijetí, spíš opatrnost.

Výtvarné uchopení základních emocí.

Zpočátku jsem vnímal zemi, líbila se mi, ale zátoveň jsem na ní viděl i jizvy a krvavá místa. Na jednu stranu se mi tedy líbila a na druhou mi přišlo, že na Zemi je plno bolavých věcí. Pak už jsem se dostal do jiného prostoru a vnímal jsem vír, který mě vtáhl. Barvy se tam z počátku míhaly. Oranžová je spíše energie otce, matka má spíše studené barvy. Už tam jsem vnímal její odtažitost, asi mě to přitáhlo proto, abych se s tím naučil něco dělat, mám to také v sobě přítomné. Když se na to dívám, tak mi to je mírně nepříjemné. Dole tmavě červená je také matka, v nějaké hlubší stránce a tam jsem se usadil. Tam už mi to bylo příjemnější.

Ještě než jsme začali, tak se mi objevila lítost. Znamý pocit lítosti a marnosti, který mívám. Jako, že jsem něco promarnil, zkazil. Byla to ale spíše očišťující energie. Dostal jsem se do šedivé, dost ponuré oblasti, něco jako město. Další bytosti jsem spíš tušil, ale neviděl. Byli tam pochdňová světla. Došel jsem na vyvýšené místo, něco jako popraviště a tam jsem se koukal do karmického zrcadla. Viděl jsem hodně černou, která má souvislost s nějakou dávnější minulostí, kde jsem asi něco provedl. Nakreslil jsem si tu černou na ruce, jako že to se mnou pořád souvisí. Dále jsem viděl hodně šedé, která by mohla symbolizovat bezbarvý život a možná i lakotu, nechuť se něčeho pustit. Průvodce měl podobu světla. Ptal jsem se ho, jestli mě bude v životě provázet? On, že ano, ale že se nebude nijak moc připomínat. Že to, co tu mám na práci, si stejně musím udělat sám, že to za mě nemůže udělat! A co se týká mého úkolu tady na Zemi, tak tu šeď prosvětlit a pročistit. Ptal jsem se průvodce, kde k tomu vezmu sílu a on mi řekl, že je pro mě důležité naučit se krásu přijímat a nepodceňovat jí. Což jsem pak vyjádřil ve spodní části obrázku - nepodceňovat věci, které ke mě přicházejí.

První část obrázku je uhnízdění. Vnímal jsem spíše, že se ztrácím v prostoru, že tam je nějaké ohnisko, centrum, okolo ktrého se pohybuji, ale jinak jsem rozpitý v prostoru. Druhá čast je již trochu později. Tam jsem hodně vnímal výživu, jak jde do mého břicha, což jsem také znázornil. Připadal jsem si velice nenasytný a hladový. Pocit, že výživu hodně potřebuji a že si jí hodně beru, asi i víc, než mi je matka schopná dát. Tyto pocity dobře znám i ze života. U plodové vody jsem vnímal hodně vůni a chuť mírně do slana - bylo to příjemné.

V této pozdější fázi to tam nebylo tak šedé, jak jsem nakreslil, ale spíše jsem se tam nudil a cítil jsem se zahalený v nějakém šeru. Jakoby matka se mnou nedostatečně komunikovala a byla zaměřená spíše na něco okolo. Také se tu prolínaly pocity prázdnoty a ztrácení se. Tyto pocity také znám ze svého života. Možná tenkrát měla matka nějaké starosti. Vybavilo se mi tam totiž jméno mé tety, kterou v té době měla moje matka na starost. Abych se cítil lépe, tak bych od matky potřeboval více podnětů a pocit, že mě vnímá.

Líbilo se mi to. I při stazích jsem si to užíval, klidně bych v tom tlaku ještě byl. Pak jsem ale začal vnímat, že už se tam hlavička nevejde. Vlny na obrázku jsou ty kontrakce. Byl jsem aktivní, aniž bych se musel zvlášť snažit, šlapalo to úplně samo. Když jsem se dostal ven, tak se mi to líbilo ještě víc. V náruči jsem si dositil, to co hodně potřebuji. Oproti minulému rození (z individuální terapie), se to hodně uvolnilo. Pasivita úplně ustoupila a osobně jsem se teď angažoval, což mě příjemně překvapilo. Pozn. Pokud jsou bloky z prenatální oblasti a porodu větší nebo jich je více, je vhodné rození po nějaké době zopakovat. Někdy je to potřeba i několikrát. Je to hodně individuální záležitost. Každým opakováním se bloky uvolňují a znatelně zlepšují prožívání, cítění i reagování v našem životě.

Milé děti, tož vám povím pohádku o žirafátku. Bylo jednou jedno žirafátko a to se chtělo dostat ke sluníčku. Vyhlídlo si nejvyšší strom a lezlo. Lezlo celé dopoledne a v poledne se vrátilo k mamince na oběd. Pak se vrátilo ke stromu a zase lezlo. Večer si všimlo, že sluníčko už je těsně nad západem a tak začalo váhat: hmm, mám lézt nahoru, nebo jít na západ za sluníčkem? Kývalo hlavou z jedné strany na druhou, kterým směrem to bude lepší. Nakonec po hodině se rozhodlo, že zkusí jít teda na západ. Kouká, kouká ale sluníčko nikde. Ach jo, to je zase nějaký podvod, zamračilo se a usnulo pod stromem. Druhý den bylo zamračeno, a tak raději zůstalo ležet pod stromem a snilo o tom, jaké to bude u sluníčka. Další dny se opět pokoušelo vylézt na strom. Všimlo si, že ostatní žirafátka si hrají a se sluníčkem si starosti nedělají. Hmm, troubové, nevědí, že já jdu ke sluníčku. K tomu, co nám všem svítí a hřeje. Jsou to primitivové. A znovu lezlo a lezlo na strom. Už ani moc nechodilo k mamince, mělo přeci důležitou práci. Končně, když se zapřelo všema čtyřma a chytlo se zubama větve, podařilo se mu vylézt na první větvičku. Tu se z křoví ozvalo dupání. Žirafátko kouká, kouká a kolem prošel dikobraz Jožka s rodinou. Když šel kolem stromu, vykulil najednou oči. Ježkovi oči, žirafa na stromě! A začal se smát. Žirafátko se ušklíblo, co se směješ moulo, řeklo. Ale jak bylo rozlobené, žduchlo po hlavě do trávy, když se probralo kouká, kouká, přímo před ním svítí sluníčko a vedle další a další. Nechápavě se rozhlíželo. Teprve, když se doopravdy vzpamatovalo, dalo se do smíchu a za ucho si dalo rozkvetlou pampelišku...